Z mě neznámého důvodu stojí kapavka tak trochu mimo hlavní zájem. Zkrátka v souvislosti s pohlavními chorobami si každý okamžitě vybaví chlamydie či smrtelný aids a ty ostatní zapadly do pozadí. A přitom je kapavka druhou nejrozšířenější pohlavní nemocí, hned po zmíněných chlamydiích. Odborný název gonorrhoea dostala ve druhém století od Galéna defakto náhodou. V té době byl její příznak interpretován mylným přesvědčením, že dochází k samovolnému uvolňování ejakulátu. Právě proto byly složeny řecká slůvka gonos (semeno) a rheo (téci). Její význam v historii lidstva je poměrně zkreslený, neboť neexistuje příliš lékařských záznamů, v nichž by byla jasně definována. Během středověku pak došlo ještě k promíchání s rychle se šířícím syfilisem.
Tyto dvě rozdílné nemoci jasně definoval až v roce 1838 francouzský lékař Phillipe Ricord. Dlouhá léta bylo k léčbě kapavky využíváno rtuti, až do roku 1879, kdy objevil Albert Neisser původce v bakterii, která je po něm pojmenovaná Neisseria gonorrhoeae. Tento objev by se dal považovat za průlom v léčbě tohoto onemocnění. Lékaři začali využívat stříbra, pro jeho antimikrobiální vlastnosti. Stejně jako rtuť je pro bakterie toxická, ovšem v podobě koloidních přípravků ani zdaleka tolik nezatěžuje organismus člověka. Stříbro sehrálo důležitou úlohu i v prevenci přenášení kapavky z matky na novorozeně. U nakažených žen začal německý gynekolog Karl Sigmund Franz Credé aplikovat oční roztok, čímž se mu podařilo ochránit spojivky před zanesením bakterie. Jeho myšlenka dezinfikovat spojivky po porodu se ujala a praktikuje se dodnes.
Zavedením tzv. kredeizace se podařilo takměř zamezit přenosu gonokoka na dítě během porodu. Do té doby byl tento zánět spojivek jednou z nejčastějších příčin slepoty. V současnosti je kapavka považována za nemoc, jenž se přenáší ryze pohlavním stykem. Jelikož je gonokok velice háklivý na vnější prostředí je jeho přenos kontaminovaným předmětem velice nepravděpodobný. Ale i tak se jedná o druhou nejrozšířenější pohlavní chorobu, která po sestupné tendenci posledních dvaceti let je opět na vzestupu. Zato může hlavně její vysoká infekčnost. Zatímco při styku s virem HIV máte pravděpodobnost nákazy v řádu několika málo procent, u kapavky se v případě žen udává přes 50%. Inkubační doba je udávána 2 až 10 dnů, přičemž u mužů to bývá nejčastěji v rozmezí 2 – 5 a u žen 4 – 7 dnů.
Průběh nemoci je u obou pohlaví rozdílný. Zatímco u mužů se téměř vždy dostaví typické obtíže s močením a výtok, u žen poměrně často jakékoliv příznaky chybí či nejsou příliš znatelné. Tím je kapavka nebezpečná, neboť se nepozorovaně rozšíří do pánevních orgánů. Jejich zasažení se poté může projevit neplodností, mimoděložním těhotenstvím či zvýšenou tendencí k potratům. Z tohoto důvodu sehrávají v omezení šíření svou nezanedbatelnou úlohu zákonem stanovená pravidla. Žena, jakožto přenašečka je kolikrát nalezena až podle výsledků testu na podmět sexuálního partnera, u něhož se symptomy projevili. V současnosti je kapavka snadno léčitelná antibiotiky, avšak stále více se u ní projevuje rezistence. Tato skutečnost je alarmující, jelikož by jsme se mohli dočkat chvíle, kdy se objeví natolik odolný kmen, že na něho budou krátká i ty nejúčinnější antibiotika.